Paulo Coelho - Veronika se rozhodla zemřít

Anotace: Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené sebevraždě, že má poškozené srdce a že pomalu umírá, probudí se v ní instinktivní vůle k přežití a Veronika začne o svůj život bojovat v prostředí lidí, kteří jsou úředně potvrzenými "blázny”. Při vyprávění Veroničina příběhu se světoznámý brazilský autor opírá o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.

Moje hodnocení: Veronika byla moje první kniha od Coelha. Už teď vím, že si od něho přečtu i další věci. Tohle bylo...uchvacující. Filozofická kniha o životě a smrti, přemítání o Bohu, smyslu života...Kniha o náboženství, i když se tváří, že ne. Nutí k přemýšlení. Příběh o snaze využít každou minutu, která ještě zbývá do konce. Já jsem místy skoro brečela...Spoustu pasáží jsem si vypsala, abych se k nim později mohla vrátit. Dokonce uvažuju o tom, že si ji koupím. Nádherná věc. Stojí za to si ji přečíst. 100%.

Citace z knihy:

"Chtěla bych vás poprosit o dvě věci. Jednak abyste mi dal nějaký lék, injekci nebo něco jiného – abych zůstala vzhůru a mohla využít každé zbývající minuty života. Jsem hrozně ospalá, ale už nechci spát, musím toho ještě hodně udělat – všechno, co jsem odkládala, když jsem si myslela, že život trvá věčně. Všechno, co mě přestalo zajímat, když jsem začala věřit, že život nemá cenu."

"A to druhé přání?"

"Odejít odsud a zemřít jinde. Musím jít nahoru na lublaňský hrad, který tam stojí pořád, a mě nikdy nenapadlo prohlédnout si ho zblízka. Musím si popovídat s paní, která v zimě prodává kaštany a zjara květiny; tolikrát jsem šla kolem ní, a nikdy jsem se jí nezeptala, jak se má. Chci chodit po sněhu bez kabátu a cítit na těle mráz – já která byla vždycky navlečená, jen abych se nenastydla.
Chci prostě, pane doktore, nastavit tvář dešti, usmívat se na muže, kteří se mi zalíbí, nechat se od každého pozvat na kávu. Musím dát pusu mamince a říct jí, že ji mám ráda, poplakat si u ní v náručí – a nestydět se za své city, které tu byly vždycky, a já je tajila. Půjdu možná do kostela a podívám se na ty svaté, kteří mi nikdy nic neříkali, a snad mi přece něco řeknou teď. Když mě nějaký přitažlivý muž pozve do baru, tak půjdu a protancuju celou noc, až padnu vyčerpáním. Pak se s ním vyspím – ale ne tak, jako jsem to dělala s jinými, kdy jsem se buď snažila ovládat, nebo jsem naopak předstírala něco, co jsem necítila. Chci se odevzdat muži, městu, životu a nakonec smrti."