Ugisha | Marmeláda - část 1

Začátek povídky, o níž vůbec nevím, jak bude pokračovat. Vím, že je to neoriginální námět, který tu byl už tisíckrát, ale...vždycky tu bude. Kdo přečtete, napište mi prosím komentář, děkuji :o).

Bylo jí tak smutno, jako už dlouho ne. Nejednou už přemýšlela, čím to je, že tě to špatné napadne zákeřně ve chvíli, kdy je všechno krásné a ty nic nečekáš. A taky, že to nepřichází nikdy samo. Bylo jí tak smutno, že nic nepomáhalo. Knihy, hudba, internet...Dokonce ani psaní ji z toho nedokázalo vytáhnout.
Pustila si cédéčko s vážnou hudbou, uvařila pořádný kotel horké čokolády a objala polštář. Musela se z toho vyplakat, nějak se s tím smířit.
 

Byly to právě dvě hodiny, co se vrátila ze své schůzky s Pavlem. Nic zlého nečekala, chodili spolu přes rok a klapalo jim to. Když jí proto dneska oznámil, že je konec, málem ji to položilo. Snažila se to na sobě nedat najevo, ale nakonec jí pár slziček vytrysklo. Pár slziček, které se po chvíli proměnily v usedavý pláč. Plakala a nemohla se zastavit. Pavel ji vzal do náručí a snažil se ji uchlácholit - přece jen ji měl ještě rád a nečekal tuto průtrž citů. Plakala mu na rameni, jeho krásná malá Simonka, a on, on byl ten padouch, který to s ní skončil. Ne, že by ji už neměl rád, ale na jednom večírku se neudržel a vyspal se se svou spolužačkou z fakulty. Vypadalo to jako úlet, láska na jednu noc, a proto Pavla překvapilo, když mu milá Ivana zavolala, že by se s ním chtěla sejít. Svého neuváženého činu už tehdy litoval, věděl, že zradil Simonu, kterou moc miloval, ale byl zvědavý, co po něm Ivana může chtít a na schůzku tedy šel. Ukázalo se, že je do Pavla zamilovaná a on ke svému údivu zjistil, že se mu s ní nejen krásně povídá, ale  mají i hodně společného. Začali se scházet častěji. Oba věděli o Simoně, byla mezi nima jako jakýsi stín, který se nedal ignorovat. Pavel slíbil, že to s ním co nejdříve vyřeší, ale pořád nedokázal najít odvahu. A když ji konečně našel a ke všemu se Simoně přiznal, začala takhle usedavě plakat a on se sám sebe ptal, jak jí jen mohl tak ublížit. 
Hladil ji jemně po vlasech, stíral slzy, ale ona plakala stále víc.
"No tak, Simonko...Neplač, prosím."

Ale jí stačilo cítit jeho vůni, jeho teplé ruce na svých a slzy nemohla zastavit. 

"Miluju tě, Pavle," řekla plačtivě. "Vždycky jsem tě milovala a pořád budu. Proč jsi mi to udělal?" zabořila mu s pláčem hlavu do bundy.

"Sám nevím. Snad síla okamžiku. Moc toho lituju, Simi. Vím, že jsem ti moc ublížil a kdybych mohl, vrátil bych to zpátky. Odpustíš mi to někdy?"

"Nevím, Pavle. Moc to bolí. Snad někdy...Jednou..Buď s ní šťastný." Naposledy ho políbila a vyšla do deštivého březnového dne.

Teď tady seděla, v ruce hrnek s čokoládou a přemýšlela, jestli se někdy cítila hůř. Pavel byl v jejích devatenácti letech její první velká láska. Dávala mu se svým tělem i kus sebe, když se milovali a ona si pak položila tvář na jeho hruď, poslouchala, jak oddechuje a byla přitom neskonale šťastná. Teď se asi miluje s ní, pomyslela si hořce. Jak to vůbec mohl udělat? Zase ji oslepily proudy slz. Byl součást jejího života, zvykla si na něj a teď...Teď si připadá prázdná, prázdná jako ta skleničká od marmelády, která stojí na stole a kterou nikdo neuklidil...