Ugisha | Marmeláda - část 2

Druhá část povídky...Krátká a trochu slabší než první, ale bude líp :o)

Simona právě přemýšlela, co bude dělat, aby na něj alespoň trochu zapomněla a aby snížila svou spotřebu kapesníků (která se teď pohybovala na dvou za minutu), když zazvonil zvonek. Kdo to sem zase leze, pomyslela si vztekle, nechci nikoho vidět. A taky nikdo nemusí vidět mě, napadlo ji, když v předsíni zahlédla v zrcadle svůj červený a ubrečený obličej. Otevřela a za dveřmi stála Eva, její nejlepší kamarádka. Co ta tu dělá? pomyslela si Simona, když si náhle vzpomněla, že byla s Evou na dnešek domluvená; dost dlouho se totiž neviděly a chtěly jít dneska na pizzu. 

"Ahoj!" začala Eva zvesela, ale pak si všimla Simonina zjevu. "Proboha, Simi, co se stalo??"

"Nechal mě. Podváděl mě. Celé dva měsíce!" S pláčem se vrhla Evě do náruče.

"Ale no tak, Simonko...To bude zase dobré. Pojď, uvaříme si čokoládu a všechno mi povíš, ano?" vzala ji kolem ramen a vedla do pokoje.

Nad hrnkem čokolády jí všechno řekla. Popsala jí svůj smutek, lítost nad tím, jaký Pavel je...

"Moc ho miluju, Evi. Nemůžu na něj jenom tak zapomenout a celý krásný rok hodit za hlavu."

"Já vím. Stejně je to blbec. Nechat to zajít takhle daleko...Proč ti to neřekl hned? Na druhou stranu můžeš být ráda, že ses ho zbavila. Na světě je plno lepších kluků než je on a pro jedno kvítí slunce nesvítí. Vím, že je ti to líto, ale teď na něho zkus zapomenout a půjdem do města, co ty na to? Aspoň přijdeš na jiné myšlenky."

"Takhle do města? Podívej se, jak vypadám...Vždyť by se mě kolemjdoucí lekli!" A taky bych ho mohla nedejbože potkat, pomyslela si.

"Neboj, to se spraví trochou make-upu. Namaluju tě tak, že nikdo nepozná, žes teď tři hodiny brečela :o)"

"Tak jo. Aspoň na něho nebudu pořád myslet... Děkuju, Evi...Jsem moc ráda, že tě mám."

"Ale prosím tě. Však od toho mě přece máš ne? Abych ti pomohla, když potřebuješ. Hoď něco na sebe a půjdem na to malování!"...