Marmeláda - část 3

Věnováno Mone, že zas bude líp :o* 

Následující měsíce byla v jednom kole. Chodila ven s přáteli, pořádali spolu akce, s Evou chodila na procházky po městě, nakupovala, jezdila s rodiči na hory a vůbec dělala všechno proto, aby na Pavla zapomněla. Docela se jí to dařilo, ale večer si často přehrávala pod zavřenými víčky chvíle strávené s ním a pak trávila hodiny s ubrečenou tváří zabořenou do polštáře. Chyběl jí. Rok je přece jen dlouhá doba, za kterou si na toho druhého člověk zvykne. Eva jí radila, aby myslela pozitivně a do budoucna: "Nemá přece smysl zabývat se minulostí, sto už nic neuděláš. Budoucnost je tu pro Tebe a je jenom na Tobě, jaká bude." říkala. Simona nevěřila na osud, ani nějakou vyšší sílu. Už odmalička ji vedli k tomu, že člověk má spoléhat sám na sebe a svůj život má pevně v rukou.
Dobře věděla, že nejlepším lékem by byla nová láska, ale nebyla na ni ještě připravená. Chtěla být nějakou dobu sama, být nezávislá, bavit se, užívat si...
*
"Evi, kdo tam všechno bude?" ptala se Simona kamarádky po telefonu. Měly jít na akci k Honzovi, který pořádal oslavu svých 20. narozenin. Měl bohaté rodiče a doma bazén, takže koupání mělo být zlatým hřebem večera. 
"Moc lidí ne. Pavlína s Kamilem jsou na dovolené, Saša na chatě a Pedro má brigádu v Anglii. Takže my dvě, Honza, Adéla s Michalem, Ema, Martin, Tony a Aleš, Romana, Lenka, Bára a Kristián. To je myslím všechno. Pokud si teda Honza nepozval ještě i nějaké svoje lidi."
Většinu těchto lidí Simča znala, byli to totiž její bývalí spolužáci ze ZŠ.
"A mám něco přinést? Alkohol, nějaké křupky....?" Eva byla Honzova sousedka a měla tedy informace z první ruky. 
"Noo...alkoholu bude dost a jídla myslím taky...Hlavně nezapomeň ten dárek!" připomněla. "Já už budu končit, musím pomoct mamce a pak budu péct ten dort. Tak zatím ahoj a těším se!" zavěsila Eva.
Simona se už taky moc těšila. Vždyť některé lidi čtyři roky neviděla! A její třída byla vždycky fajn kolektiv, často si i teď vzpomněla, kolik zábavy spolu zažívali. Musím zabalit ten dárek, pomyslela si. S Evou koupily napůl velkou obrazovou encyklopedii divů světa. Honzu příroda zajímala a tak doufaly, že ho tím potěší. 
Byly tři hodiny odpoledne a oslava začínala až v sedm. Co teď budu dělat? přemýšlela Simona. Napadlo ji, že může zajít na procházku se jejich labradorem Benem, už dlouho se pořádně neprošel. Obula si botasky, vzala z věšáku vodítko a hvízdnutím si psa, který spokojeně odpočíval v křesle, zavolala. Přiběhnul a jakmile spatřil vodítko v její ruce, začal nadšeně mávat ocasem. "Tak pojď, Beníku, trochu se spolu proběhneme." Řekla a otevřela dveře. Pes se vyřítil po schodech rychlostí blesku a než Simča sešla schody, stál u vstupních dveří a oči mu svítily nadšením. Vzala ho do parku a do blízkého lesíka. Spokojeně si běhal bez vodítka, očichával stromy a jeho majitelka mohla nerušeně přemýšlet.

..
...Napadlo ji, že už to jsou tři měsíce od chvíle, co ji Pavel opustil. V posledních dnech měla spoustu aktivit a takřka si na něho nevzpomněla. To je přece dobře, řekla si, konečně jsem se od něho odpoutala. Ale stejně...vždycky to bude její první kluk a její první velká láska. Přemýšlela, že by ráda měla partnera, ale na druhou stranu – teď si může skutečně užívat a na partnerský život bude dost času později. Přemýšlela, jak ráda by zase cítila silné mužské objetí, ten pocit bezpečí...Jak ráda by zase poslouchala vyznání a neprobouzela se sama....
*
Když přišla z procházky, byl už tak akorát čas připravit se na oslavu. Umyla si vlasy, učesala je do dvou rozpustilých culíků a oblékla si nové, černě puntíkované šaty. Pak použila trochu šminek, přetřela si rty leskem a šla se rozloučit za rodiči do obýváku. 
"Sluší Ti to, Simi." pochválil její zjev tatínek.
"Moc se neopij a chovej se tam slušně!" nezapomněla dodat maminka, ačkoli jí nikdy nebyla schopna vysvětlit, co se skrývá pod pojmem ,chovat se slušně´.
"To já přece vím, mami. Vždycky se chovám slušně. Tak já jdu, ahoj!"
"Užij si to a pozdrav Evu a Honzu!" volala mamka ve dveřích. 
"Pozdravím, neboj." Odpověděla při nazouvání páskových bot. "Ahoj!" zavřely se za ní dveře.