Výkřik do tmy

Byli dva.

Dva, co mi vstoupili do života.

Jeden mě zklamal. Druhého jsem zklamala já...

Milovala jsem je oba. A myslím, že i oni mě.

Tak...proč se teď tak změnil? Jak mi může psát něco takového?? Po tak dlouhé době?

Zničil tím všechno, co jsme si za ty roky vybudovali...Všechno krásné. Snaží se mi to ovlivňovat vzpomínky.

Jak se to vůbec může stát? Vždyť já jsem mu nic neudělala...Ano, rozešla jsem se s ním, ale to byl přirozený vývoj, vzhledem k situaci...

Jako každý, i on má svoje problémy, docela vážné, ale já mu chci pomoct....Přece mu musí být jasné, že mi není ukradený, není mi jedno, co dělá a jak se má....

Vždycky bude můj první kluk, moje první velká láska, se kterou budu srovnávat všechny ostatní.

To, co mi včera udělal byla ta nejhorší forma cynismu. To mu vůbec nedošlo, jak moc mi to ublížilo? Postavil mě před hotovou věc... Brečela jsem a nebyla schopná dělat nic jiného...

A potom? Potom mi řekne, že to byla jenom sranda. Z takových věcí se sranda nedělá... 

I po tomhle intermezzu se se mnou chce bavit jako předtím. Nejde to. Nemůžu jen tak zapomenout na tolik hnusných slov, co mi řekl...

Na to, jak střídá názory, nálady... Jednou se ke mě chová jako ke kamarádce, podruhé jako bych byla ten největší nepřítel...

Proč si myslím, že to zavinil ten rozchod a dávám si to za vinu?

Nezávislost? Ano, vyhovovala ti a já jsem si naivně myslela....že jsi v pohodě, že je všechno fajn a budeš šťastný. Oba budeme šťastní...

Ale...nepřehnal jsi to s tou nezávislostí?? Myslím, že by sis měl udělat v hlavě pořádek, ujasnit si, co je pro tebe v životě opravdu důležité...

Opravdu seš tak sobecký??  ...

 -----

Vždycky tě budu mít ráda, protože nikdy nezapomenu.

Ale nikdy už to nebude jako dřív...