Originální název: Noruei no mori
Autor: Haruki Murakami
Počet stran: 304
Rok vydání: 1987
Nakladatelství: Odeon
Typ: román
Přečteno: 6.9.2009 (cca dva týdny)
Anotace: Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal "jen" milostný příběh... Exotika, milostné vztahy, studentský život, nespoutaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav, dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít. Norské dřevo nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše; zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou minimalistickou zkratkou i "nevyzpytatelností" hlavních postav.
Moje hodnocení: Už na začátku mě od ní maminka odrazovala, že je prý depresivní a plná sebevražd, ale přesto jsem ji přečetla a těžko říct, jestli se mi líbila nebo nelíbila. Je zvláštní. Kdybyste se mě zeptali, o čem to bylo, asi bych neuměla odpovědět. Když jsem se začetla, líbilo se mi to, ale většinou jsem se do toho musela nutit. Jak psala Mona, pořád se na něco čeká. Alespoň já jsem čekala na nějakou zápletku...Některé knížky se dají vyjádřit křivkou, tahle je rovná přímka. Není špatná, ale není to můj šálek čaje. Možná si přečtu někdy Kafku na pobřeží, ale tohle mě nijak zvlášť neoslovilo.
Moje procentuální hodnocení: 75%
Úryvek:
Naoko si prohrábla rukou vlasy. Sponku už v nich neměla, takže když sklonila hlavu, zakryly jí celou tvář.
"Mám dojem, že všechno to naše bezproblémový štěstí bylo tak trochu na dluh." zvedla Naoko hlavu. "Za všechno musíš zaplatit a to my nedělali. Teď začínají chodit účty. Oba víme, jak to dopadlo s Kizukim. Já to dopracovala sem. Proč? Protože jsme si žili jako dvě děti na pustém ostrově, co jim stačí utrhnout si banán, když mají hlad nebo se obejmout, když je jim smutno. Tak to přece nemohlo jít dál. Každej někdy musí vyrůst a vydat se do světa mezi lidi. Ty ani nevíš, cos pro nás všechno znamenal. Byl jsi naše jediný spojení se světěm. S tvou pomocí jsme do něj chtěli zapadnout, ale nevyšlo nám to." (...)