Originální název: Wir Kinder vom Bahnhof ZOO
Autor: Christiane Vera Felscherinow
Počet stran: 263
Rok vydání: 1978?
Nakladatelsví: Oldag
Typ: podle skutečné události
Přečteno: 30.11. (cca týden)
Anotace: My děti ze stanice ZOO – orig. Wir Kinder vom Bahnhof Zoo – je kniha skládající se ze série reportáží, které podle výpovědi čtrnáctileté Christiane F. (celým příjmením Felscherinowová, * 20. května 1962), zaznamenané na magnetofonových páskách, sepsali novináři Kai Hermann a Horst Rieck.
Text nejprve vycházel na pokračování v časopise Stern, v roce 1978 byl vydán knižně. Kniha byla velice úspěšná a vyšla v mnoha jazycích, často v několika vydáních. V Německu vedla k odtabuizování otázky drogově závislých mladistvých ve věku 12-15 let.
Mladistvá západoberlínská narkomanka ich-formou popisuje svůj příchod jako 6leté na berlínské sídliště Gropiusstadt s minimem možností zábavy pro děti. Neutěšené rodinné poměry vedoucí k rozvodu rodičů ji přivádí k hašišové partě v "Domě středu". Následně postupně propadává světem drog až k těžké závislosti na heroinu a všemu, co s ní souvisí: těžké zhoršování zdravotního stavu, snaha opatřit si peníze na dávku (žebrání, krádeže, prostituce) a občasné zoufalé a neúspěšné pokusy zbavit se závislosti.
Příběh se odehrává v 70. letech 20. století v tehdejším Západním Berlíně.
Do vyprávění jsou vkládány občasné výpovědi dalších osob (její matky, vyšetřovatele etc.).
Moje hodnocení: Jako každá jiná knížka o drogové závislosti. Dobře se četla. Měl by si ji přečíst každý, kdo přemýšlí, že by zkusil nějakou drogu...její odvykání a následná cesta opět na stanici ZOO...fakt nechápu, co narkomanům ta droga dává...Těžce shánějí prachy, prodávají se, snaží se odvykat -nejde jim to a na konci jsou z nich trosky a stejně umřou... Dobrá knížka, líbila se mi. (Když si otevřete wikipedii a napíšete tam Christiane F., zjistíte, že má jedenáctiletého syna, kterého jí sociálka odebrala, protože zase začala fetovat...už se z toho asi nikdy nedostane...Smutné.)
Moje procentuální hodnocení: 90%
Úryvek:
Teď jsem teda vysypávala pětimarkovky z plechovky svý matky. Čtvrtka v tý době klesla ze čtyřiceti na pětatřicet marek. Potřebovala jsem teda sedm pětimarkovek. Počítala jsem: Protože od zákazníků většinou dostávám čtyřicet, zbyde mi vždycky pět marek. Takže můžu klidně každej den vrátit do plechovky jednu pětimarkovku. Už za tejden bych měla dluh vrácenej, toho by si s nad matka nevšimla. A ak jsem jela s těma sedmi pětimarkovkama na flek, kterej bejval ráno u menzy technický univerzity, obstarala si fet a už při pořádným absťáku si na záchodě konečně šlehla.
Matka mi teď každej den kontrolovala ruce, jestli tam nemám čerstvý vpichy. Píchala jsem se do ruky, pořád do stejnýho místa. Měla jsem tam už strup. Matce jsem nakecala, že je to poranění, který se mi špatně hojí. Jednou si přece jen všimla, že tam mám čerstvej vpich. Řekla jsem: "No jo, jasně. Jenom dneska. Dělám to jenom někdy, to vůbec neškodí."
Děsně mě seřezala. Nebránila jsem se. Vlastně mi to ani nevadilo. Stejně se mnou jednala, jako by se mě štítila, a při každý příležitosti se mě snažila ponížit. Podvědomě to dělala dobře. Protože teprve když si feťák uvědomí, v jakým hnusu žije, vyburcuje ho to, aby se pokusil něco udělat. Pak buď spáchá sebevraždu, nebo se chopí slabý naděje, že si odvykne. Jenomže tehdy jsem do toho neviděla tak jako teď.