Na půlnoční straně

Hraje mi uklidňující Robert Křesťan a já se snažím zkrotit svoji hysterii. Je to tu zas - nemůžu být šťastná a spokojená, když on není...Vím, že teď nemá náladu, i když mi vůbec nesdělil, co se vlastně stalo...Možná to teď bude znít jako příliš osobní věc, ale vadí mi to. Jsme přece pár, team a ve vztahu se problémy řeší nebo snad ne? Chápu to, že chce být sám, ale...když spolu budeme bydlet, taky přijde, nasraný se zavře do pokoje a dva dny se mnou nebude komunikovat? Co by se stalo, kdyby mi napsal, co má za problém? Já bych ho přece pochopila...Než deset smsek, ať mu dám pokoj... Hodně se na něm ta špatná nálada podepsala...jindy si napíšem patnáct zpráv za den, dneska jedna  bez smajlíků a hezkých slovíček, na icq totéž, krátké a stručné odpovědi...Stěžuju si? Jo, jako vždycky...Potřebuju to někde vylít...Ne vždycky jsme jenom na té polední straně, někdy se to odvrátí...A já...pak se mnou nic není. Na nic se nesoustředím, protože každá moje myšlenka patří jemu...Ani jsem dneska nemohla pořádně počítat, udělala jsem spoustu chyb, myšlenkama o x km dál a s ním...Neumím to, takové věci neřešit. Asi jsou to banality...ale on je pro mě celý svět. Jsem zvědavá, jestli zítra přijede...je mi po něm hrozně smutno...A vidět se v sobotu na šlusce a pak zas týden nic, to bych asi nedala...Ach jo...pomalu se bojím mu napsat...deptá mě to. A vím, že jsem taky protivná, proto se radši půjdu okoupat a lehnout si s Deaverem...I když bych se měla učit svoje stanovené tři otázky denně...Nevím, jestli tu maturu dám, připadám si úplně blbá, nenaučím se vůbec nic, natož 125 otázek! Na to, že je za měsíc praktická, jsem ještě velmi veselá...Ono to pak asi hodně rychle přejde...