Ugisha | Lámou se snad ledy?

Nevím, co si o tom myslet. Nevím, co mám dělat. Rozum říká ne a srdce je pro všemi deseti. Ublížila mi...nikdy se mnou nikdo nemluvil takhle nenávistným tónem jako tehdy ona. Pomlouvala mi Lukyho, nechtěla, abych s ním byla...Říkala jsem si, že pro tentokrát nebudu splachovavací a nebudu se s ní bavit. Že pohár přetekl. Ale...neumím ji ignorovat, když je celý den vedle mě. Kdy na ni nesmím promluvit, pomalu se ani podívat...V noci v autě se o mě zmínila, když nás Barča vezla domů, že bydlíme vedle sebe a pak jsme se i rozloučily, i když to bylo značně ...rozpačité. Vzala jsem to tak, že by se věci mohly změnit, ale nevím...Nevím, jestli mám udělat první krok ke smíru, nevím, jestli ona o to vůbec stojí a nevím, jak dlouho tento stav vydržím. Vadí mi to. Já vím, Luky by mi řekl, ať si vzpomenu, co mi všechno udělala, jak se chovala...Jenže já jsem se asi taky nechovala vždycky tak, jak jsem měla. Někdy bych potřebovala myslánku, kde bych si vytáhla určitou myšlenku a prohlídla si ji objektivním pohledem...Spousta lidí z mého nejbližšího okolí by mi řeklo, ať se na to vykašlu a neřeším to...vždyť i události posledních dnů nasvědčovaly tomu, že je to tak správné... Jenže nikdo z nich s ní nemá tolik zážitků. Od svých 12 let jsem s ní byla pořád, na každé prázdniny co si vzpomenu jsme byly spolu....Neumím to ignorovat a ač si taky myslím svoje...odpustila bych. Možná mě za to někdo odsoudí, možná jsem opravdu blbá, ale...od jisté doby  jsem se naučila řídit se srdcem a ne tím, co mi říkají ostatní... Loni v listopadu se mi to vymstilo...i když to tak asi mělo být, protože teď je to přece mnohem krásnější, ale jde o to, že musím mít vlastní názor. Uvidíme, co bude dál...
 

 

Začínám pochybovat o tom, jestli tu školu zvládnu. Nechodíme tam zatím dlouho a nechápu, z čeho pak budu v zimě skládat ty zkoušky, když jsem se zatím vůbec nic nenaučila. Asi samostudium...které bude oříšek, neb nejsem zvyklá takhle se učit....Už jsem vybulala středu, kdy mám dva cvika a tento týden vybulám zas. Kvůli inventuře. Já vím, neměla bych, Luky říkal, že si musím já sama určit hranici, přes kterou nepůjdu a sama vědět, co je pro mě prioritní...Jenže tisícovka za Zaru se hodí a pokud v zimě inventury nebudou, chtěla bych mít co nejvíc peněz...Jedeme pak na ty lyže a já nechci žít z ruky do huby, zvykla jsem si na určitý standard... Řekla jsem si, že to je poslední středa, co tam nebudu, protože fonetiku se sama učit nechci a spisovná výslovnost a pravopis mě baví (protože mi jde :D), a navíc, tyto dva předměty spolu souvisí... Nevím, jak se to pak budu učit, mám v zimě tři zkoušky - docela těžké - Úvod do ČJ, Úvod do studia literatury (s nenáviděným panem profesorem, z kterého mají všichni hrůzu) a Fonetiku. Ostatní zápočty, což jsou seminárky apod. Taky bych měla číst toho Eca a pomalu se pustit do práce na něm, stejně jako do Teorie literatury. Bojím se toho. Říká se, že vysokoškolský život je veselý a všichni se učí až o zkouškovém...ale co když já to nedám?? To by byla ostuda...zklamala bych sama sebe, protože mě to tam baví a nedokázala bych si, že na to mám... Jak jste na tom se zkouškovým vy? Pište mi do komentářů, budu ráda. Pokud by někoho překvapilo, že jsem zase melancholická, smutná a zdá se mi, že je to celé na pytel, nemějte obavu, to je jenom moje obvyklá neděle. Za dvě hodiny jedu do Opavy, moc se mi nechce. Slovíčko DOMA pro mě teď znamená moc, být s Lukym ještě víc. Objevuju v sobě dosud nepoznané vlastnosti. A pokud se budu chtít učit, asi bude lepší zůstat na koleji, kde mám klid a nic mě neodvádí od práce. Akorát...že to moc dlouho nevydržím a stejně při nejbližší příležitosti přijedu domů. Někdy si říkám, kdyby to četli naši, překvapilo by je to? Že jsem na domov tolik fixovaná? Asi to přeháním, vždyť Opava je necelá hodinka cesty, není to Praha nebo Brno a jezdím po 4 dnech domů, ale stejně....Kdybych měla školu v Ostravě, asi by to bylo výhodnější, jak kvůli Lukymu, našim, inventurám...jenže mi se Opava líbí mnohem víc a jsem s tou školou spokojená. Otázka je, jak dlouho tam budu...

Už je to dávno, co jsem naposled napsala tak vážný článek, s pouhým jediným smajlíkem...To bude tou nedělí a mým akutálním rozpoložením...

Za komentáře budu moc vděčná :*