Rozladěná

Dneska poslední oslava narozenin. Dvacátých. S naší bandou, která se tak rozpadá, že si nejsem jistá, jestli se vůbec někdy ještě sejdem...A samozřejmě - měsíc předem se to plánuje, dala jsem termín, všichni kromě Terky, která má hraní, mohli. OK.  Jenže ted, co se nestane? Pomalu začinají odříkávat účast - ti jdou na narozky jinam, ti jsou zas nemocní....Slavíme to s Radkou spolu, ona skoro dva měsíce po narozeninách, já měsíc, všechno proto, aby tam všichni byli. Vím, že není jednoduché to naplánovat, že každý má něco, ale přece...je to dvacítka a já tam ty lidi chci! Některé jsem už dlouho neviděla, mám je ráda a chci je vidět právě na své oslavě! A když se nesejdeme ani tam, kde potom? Kdy?? Přijdou mi vůbec na svatbu, nebo jim do toho zase něco vleze?? Čím to, že někteří si čas udělat dokážou a někteří ne? Jejich omluva mi moc nepomůže, i když oceňuju aspon to, že mi napsali...Když už jsem u té svatby, když se nesejde 12 lidí, jak pak dát dohromady - dejme tomu - 70? Zhola nemožné...Je jasné, že stát se může cokoli, chápu...ale...Aleš to má do Šiřiny pět minut a čtyřicítky horečky určitě nemá, aby nemohl na hodinku přijít. Já vím, je těžko takhle soudit, ale...je mi to líto. Hodně...

Začínám toho mít pomalu plné zuby. Kde není nic, ani tráva neroste, pravda... Nedělám si naděje, že by to mohlo být lepší...Teď už ne.