Ugisha | Setřu si slzy z očí...

Dvacátého září mi začíná škola a pojedu na kolej. Už se těším...to už od července...Ale dneska jsem se začala těšit i na to, že tam budu chvilku sama. Odpočineme si od sebe, nebude to taková ponorka jako teď a budeme se na sebe opravdu těšit. Tak jako před maturitou, kdy jsme se viděli jen o víkendech...O prázdninách jsme spolu byli takřka neustále a...bylo to krásné, ale zřejmě si to teď vybírá svou daň... Zítra jedeme na inventuru (strašně se mi na ten Hornbach chce), tak u mě spí. Celý den je neuvěřitelně protivný, nedá se s ním bavit a mluví se mnou jak s blbcem. Dneska je to osm měsíců, co jsme spolu... A vůbec na mě nebyl hodný (jak si pořád stěžuju, ale žertem), chtěli jsme se dívat na netu na film, samozřejmě to nejelo, tak mě hned sprdnul, že jsem to měla pustit o hodinu dřív, a že se na nic dívat nebude a jde spát. Tak se otočil ke zdi a spí. Někdy jsem strašně přecitlivělá a libuju v lítosti a pocitu ukřivděnosti....Tolik, že teď ležím vedle něho, koukám do stropu, brečím a říkám si, jak může spát, když je mi tak smutno...Já vím, nic to není, jenom hlupy výmysl a snaha dělat z komára velblouda...Ale přeju si, aby se probudil, objal mě a dal mi pusu, řekl, že mě má rád...Jistě, že mě má rád, ale někdy to prostě potřebuju slyšet v tu pravou chvíli, abych nemusela sedět v slzách a v půl jedenácté si psát článek na blog...Jsem strašně ráda, že ho mám, že je tu se mnou...ale na druhou stranu naštvaná, že se chová takhle. Spoustu věcí mi nemusel říct a i když nemá náladu a třeba mu není nejlíp, mohl by se snažit chovat se normálně. Kdybych já nebyla splachovací a byla věčně protivná, jak by se mu to líbilo? Řekl by mi, že s takovou uřvanou babou nebude a urazil by se. Jednou mi napsal, že nikdy neudělám nic nečekaného...ale on je stejný...někdy tak trapně předvídatelný...A právě se znova otočil a vůbec neví, že to píšu...Zřejmě to asi nepochopí, řekne, že řeším pitomosti...ale to je moje nálada, která na mě občas přijde...Pustila jsem si Kameloty a u některých písniček brečím jak želva...Štve mě. Dobře vím, že ani já nejsem dokonalá a zrovna teď mám chuť po něm štěkat, jak by mi na něm vůbec nezáleželo...Taková ponorka...asi to tak má být, je to přirozený vývoj...Nemůže to být pořád hezké...ale doufám, že zas brzo bude... V sobotu jedeme do Tater a nechci, aby to bylo kvůli jeho náladám zase takové jako na chatě...Protože jak zpívá Roman Horký:

....odpusť mi všechno trápení, odpusť mi zradu velikou...raděj bych hořel v plameni, než ztratil lásku Tvou....

Jsem zvědavá, v kolik usnu...