V háji

V pátek jsem se s ním rozešla. Po telefonu. Když byl na turisťáku...Vůbec jsem to tak nechtěla, ale neměla jsem jinou možnost...Teď...si připadám jako ta největší sketa... On na mě přece taky čekal, když jsem přijela loni z turisťáku. Kdyby ne, asi bych to psychicky nezvládla. A já...sobecká...se s ním rozejdu a ještě po telefonu :o(. NIkdy tohodle okamžiku nepřestanu litovat. V jeho očích to bylo krásné...dokonalé...než jel, napsal mi dlouhou esej o tom, co pro něj znamenám...A já ...jsem se na něho vlastně úplně vykašlala...Vůbec nevím, jak mu muselo být...Když se na mě těšil, že na něj budu čekat...Zničila jsem to všechno...Všechno, co jsme si za ty dva a půl roku vybudovali, jedním hnusným momentem...A teď se ke mě chová jako by mě nenáviděl, jako bych pro něho celou tu dlouhou dobu vůbec nic neznamenala. Psal "Neboj, nechci tě zpátky", ale já vím, že by dal všechno za to, aby mohl vrátit čas. Třeba by něco udělal jinak, třeba ne. Možná i já... Pořád ho miluju a pořád pro mě hodně znamená. On si možná myslí, že už to pro mě všechno skončilo, když mám Lukyho... Ale já nemůžu tak dlouhý a krásný vztah hodit za hlavu, udělat tlustou čáru a říct si: Teď začnu nový život. To prostě nejde. Já vím, že to co teď dělá, je jenom póza, jeho obranný mechanismus, aby se z toho nezbláznil, že já, jeho jediná jistota, kterou kdy měl, jsem se na něho z minuty na minutu vykašlala. Mrzí mě to. Ani nevíš, jak moc je mi to líto, Honzíku...Nikdy jsem se s Tebou nechtěla rozejít po telefonu. Taky jsem si myslela, že to vydrží napořád. Ale...nefungovalo by to. Možná ještě chvilku, ale pak by byl stejně konec...Máme až moc odlišné názory na život, na vztah...Promiň mi to, jestli můžeš. Těch dva a půl roku bylo to nejkrásnější období v mém životě...Skončilo...A oba se s tím musíme nějak vyrovnat. Každý po svém. Znám Tě až moc dobře na to, abych věděla, jak moc jsem Ti ublížila... Ani já nejsem tak docela v pohodě a nad věcí jak by se mohlo zdát. Navenek tak možná vypadám, ale uvnitř mě všechno křičí a protestuje...

Nebude to jednoduché, ale já doufám, že jednou...snad...to všechno přebolí a budeme schopni být aspoň kamarádi. Je to chabá náhražka, ale čas už vrátit nejde...Neplač, že to skončilo, směj se, že se to vůbec stalo....Buďme rádi za to, že jsme to všechno spolu mohli prožít. Nikdy na Tebe nezapomenu...Na celou tu krásnou dobu...Děkuju Ti za všechno...A promiň, že to skončilo zrovna takhle...