Jak jsem se učila lyžovat

 Jednou se stalo, že Aleš udělal na FB událost s názvem Předvánoční lyžovačka v Mostech. Pozval všechny z naší bandy, o kterých věděl, že lyžujou a mě :D Napsala jsem, že se možná zúčastním, s tím, že to budu muset probrat s Lukym. Termín byl stanoven na 22.12. S Lukym jsme se domluvili, že teda nepojedu, prý bude lepší si zajet potom někam zalyžovat sami, ještě předtím, než pojedeme začátkem února na hory. Bylo mi jasné, že si chce akci užít a se mnou by to nebylo moc možné, tak ať jede sám. Den předem mi Janča psala, nechci-li si to ještě rozmyslet, že mě lyžovat naučí (zapomněla jsem se zmínit, že jsem na lyžích stála naposledy ve svých 13 letech na lyžáku v 7.třídě). Odpověďěla jsem, že jim to tam nechci kazit a nechci je omezovat. Ok. Ale co se nestalo? Někdo rozvinul diskuzi na téma: Proč nejede Lucka? :D Měly jet dva páry a Lukáš beze mě, tj. páté kolo u vozu. Takže, slovo dalo slovo a já jsem k této kratochvíli svolila, s tím, že se mi nebudou smát a Luky se o mě bude starat. Přijela jsem večer k němu, vyzkoušela lyžáky a šla plná obav brzo spát. V Mostech se mi nechtělo vůbec vystupovat, jela bych až na Slovensko, protože tam, kde všichni radostně jásali nad množstvím sněhu (z okna vlaku) a svahem, tam jsem já bledla a zelenala strachem. Na svah jsem se s lyžemi úspěšně dotáhla, obout si lyžáky byl nadlidský výkon a co teprve se postavit na ty lyže! Pro začátek pro mě Luky zvolil dětský vlek. Opět ostuda hned ze startu, neuměla jsem si cvaknout permanentku :D Pán, jež vlek obsluhoval, ze mě měl srandu, ale soucítil se mnou a trochu mi ho přibrzdil. Nahoře jsem neuměla vystoupit, tedy jsem spadla, jak jinak :D První sjezd byl ve znamení padání a následného výbuchu smíchu. To se opakovalo celý den, ani jednou jsem nesjela bez spadnutí :D Nutno říct, že Lukáš měl se mnou trpělivost, ani moc nenadával, proto ho mám taky tak ráda :) Pak ale usoudil, že už mi to docela jde a můžeme tedy jít na velký vlek tj. konečně si trochu zalyžuje i on. Haha, opět kulturní vložka – nestihla jsem si ten pitomý vlek dát pod dupku, takže jsem se ho držela jako klíště asi 20 m, pak jsem potupně odpadla a tak tak si srovnala lyže, aby člověk jedoucí za mnou nepřišel k újmě. Můj drahý to ze své pozice přede mnou pozoroval a hned jak mě viděl na zemi, zakročil a přijel mě posbírat. Podruhé už to bylo o něco úspěšnější, vlek jsem úspěšně zasunula tam, kam patřil, držela se opět jak o život, leč nebyla jsem připravena na záludnosti, které může přinášet sjezdovka. Luky v jednu chvíli zezadu křičí: "Teď se pořádně drž!" Ani jsem nestačila odpovědět, zatáčka, lyže samy zatočily a už jsem ležela v příkopě jak se u nás říká "do gury kolcama" :D:D:D K pobavení dalších lyžařů jsem se odtamtud dost dlouho dostávala a ještě déle čekala na hluché místo bez lidí, které nenastalo, musela jsem to tedy risknout. Opět mi nebylo souzeno projet se až shora (ne, že by mi to vadilo). Pluh jsem už celkem zvládala, ale někdy ten ďáblův stroj jel sám a vůbec mě neposlouchal => skončila jsem zas ve sněhu.

Ale jo, párkrát jsem vyjela až nahoru a žasla, jak je to vysoko, jaký je tam výhled a mlha :D Pak se štěstí obrátila a já spadla už na začátku u vleku. Což znamenalo pětiminutovou pauzu pro všechny,než jsem se posbírala a se značně nasupeným výrazem šla vynadat svému milému, že mě nechal jet samotnou. Jel se mnou. Opakovalo se to :D To už jsem byla vážně nasraná a nechtěla dál jezdit, ale bylo mi to zakázáno. Můj starý známý vlekař jak mě viděl, řekl, že napotřetí už to musí vyjít a vlek mi laskavě přidržel :) Ale i tak myslím, že to byla ten den moje poslední jízda, sedla jsem si, pila čaj z termosky a nechala je, ať si užijou lyžovačky do sytosti. Já jsem toho měla plné zuby a těšila se domů na svoji postýlku, přece jenom 3 hodiny lyžování pro netrénovaného člověka není nic s medem :D Akce ukončena u Taufrů, abychom nějak zabili čas do doby, než pojede další vlak. Závěr? Jsem ráda, že jsem jela, líbilo se mi to, i když, to nepopírám, stačí mi to bohatě jednou za rok. Následující tři dny mě to totiž bolelo úplně všechno, co jenom lze, všechny svaly natáhnuté a byla jsem ráda, že žiju :D

Tak uvidíme, co bude na těch horách, kam teď máme jet a kde se vyskytly menší komplikace. Těšila jsem se na příjemně strávené večery, mám k tomuto účelu i nové prádlo, ale aby to nedopadlo tak, že budu po večerech ležet jak lazar a vyžadovat masáž (což budu jistě vyžadovat i tak) :D Ale stejně...nemůžu se dočkat :-*

P.S. (douška, která s lyžováním vůbec nesouvisí) – při koncertě Kamelotu v Havířově jsme si s Terkou potykaly se všemi jeho členy – seděli s námi totiž v hospodě. Což je pro mě pocta, protože jsem si s žádným takovým muzikantem ještě netykala :D To jen pro doplnění, na samostatný článek to nestačí a psát to do aktuálních není na místě :)