Jarní prázdniny se pomalu chýli ke konci. Bohužel :o(. Tak jsem si zvykla na to, že nemusím ráno vstávat....:o)) A já jsem nepřečetla ani jednu knížku, Dcery ohně už mám rozečtené asi dva týdny...A to mě prosím čeká asi 10 půjčených knížek :o))

Jsem sama doma, naši šli s Corrou na procházku, brácha je u babičky a já jsem maximálně spokojená. Píšu si povídku a nic mi nechybí. Poté, co Honza

Včera jsem měla poslední oslavu svých osmnáctin. Přišla Terezka s Davem a samozřejmě Honza. Také tu byl otravný brácha, který musí být vždycky v každé dupě a pes, který ale nijak nepřekážel :o).

Musím říct, že jsem nečekala takový vývoj akce. Mile mě to překvapilo :o) Fajně jsme si povykládali, i když místy o tématech, které nám s Terkou vůbec nic neříkaly (PC, auta, hip-hop...). Pili jsme

Anotace: Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené

Ač pozdě a bez fotek (těch, co jsem chtěla), slíbila jsem ten článek o plesech...

V sobotu 24. ledna jsme byli na Školním plese v Dětmarovicích. Takový typický venkovský ples :o)). Hrála skupina Happy-end, kterou známe už z loňska. Spolu  s námi tam byla Terezka a její dvě kamarádky (jedna z nich mi má poslat tu fotku, stále ji ještě nemám...).

Myslím, že jsme si to náležitě

V pátek byla opět zkouška naší kapely Minimax :o)). Přišlo dost lidí, asi dvacet, takže náš "pokojíček" byl naplněn k prasknutí a po nějaké době jsme se radši přesunuli do šenku, kde žádní štamgasti (kupodivu!) nebyli a měli jsme to tam jenom pro sebe.

Přijela Romana a s ní basista a mandolinista Johny. Basista měl původně baskytaru, ale jak nás slyšel, usoudil, že by ho nebylo

Nemám ráda zimu, opravdu ne. Ale takový den jako dneska, kdy svítí sluníčko a odráží se na sněhu...takový ráda mám :)

Co na tom, že musím umýt špinavou skříňku ze sklepa (prý z ní bude botník) a namlet rohlíky...

Byla jsem dneska s Corrou na procházce, šly jsme do obchodu pro jogurty do ovocného salátu a Corra byla hrozně ráda, běhala si ve sněhu, skočila do každé závěje...A před

Pořád ještě nemám ty fotky z plesu, abych o tom mohla napsat článek...Můj foťák se totiž pokazil, tak jsem bez fotek :o( Nový telefon s dobrým foťákem jenom tak mít nebudu, jelikož jsem si ty peníze z narozenin nechala na Chorvatsko. Ale článek bude :o).

Honza se nechal ostříhat. Trojkou. Viděli jste Discopříběh? Tak nějak vypadal a tak nějak vypadá teď, po stříhání...Vůbec

Nejslavnější autorův román z prostředí první světové války vypráví o generaci chlapců, kteří v roce 1914 rovnou ze školních lavic, s vlajícími prapory, nadšením a vojenskou hudbou, táhli na frontu, odkud se vrátili zničeni na duchu i na těle, přestože unikli smrtícím granátům. Mladí lidé, vychovaní svými učiteli k tomu, že umírání na bojišti je svatou povinností a otázkou cti, poznali skutečnou tvář nesmyslné války, a pokud se z ní někteří vrátili, nedokázali zakotvit v novém životě, nechápali ho - příliš děsivé byly zážitky ze zákopů, příliš živé vzpomínky na padlé kamarády.
Román je krutou obžalobou a pravdivým obrazem tragédie války, která nezabíjí jednotlivce, ale mrzačí celé generace - nejstrašnější totiž není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce...
Miliony čtenářů na celém světě četly tuto knihu, miliony diváků znají z jejího filmového zpracování záběr chlapce zabitého ve chvíli, kdy za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu. Tento obraz přesně vystihuje smysl Remarquova díla: nenávist k militarismu a nezměrný soucit s trpícím člověkem.

Změnila jsem trochu barvičky, jelikož ta modrá mi až příliš připomínala zimu, kterou nemám ráda a považuju ji za nejhorší roční období...

Takhle se mi to líbí mnohem víc. Doufám, že i Vám :o).

...je úplně normální den jako každý jiný. Jen proto, že se v historii se stalo něco špatného, to snad není nešťastný den.

Je sice pravda, že jsem dneska zaspala a přišla až na 9, protože mě nikdo neprobudil (ano, maminka je na mě nasraná, s přehledem mě ignoruje, tak mě přece nebude budit, že). Nevadí, stejně

Nechovám se jako dospělá. Takový výstup...

Je mi to líto. Teď bych samozřejmě všechno udělala jinak, ale pozdě bycha honit...

Je mi hnusně.

Asi se mnou něco je. Jsem hrozně unavená, takže každé odpoledne spím, nechce se mi jíst (teda - ráda bych jedla, ale sním málo a pak mi hned kručí v bříšku), bolí mě hlava a zoufale se mi nechce do školy. Nic mě nebaví. Jenom bych seděla doma a spala. Je to normální?

Kdysi jsem četla jeden dívčí románek. Byl o dívce, která měla podobné příznaky jako teď já. Nakonec se ukázalo, že má leukémii a do tří měsíců umřela.

Možná si to jenom namlouvám a je to obyčejná únava, ale...co kdyby?? Mám z toho strach...

Jdu spát. Do školy nechci ani trošku. A to jsem ji měla vždycky docela ráda....

Právě jsem se po třech hodinách probudila. Honzík tu totiž spal a majitelé válendy jistě ví, že na takové posteli se dvěma lidem spí značně blbě...ještě teď jsem celá rozlámaná. Ale v konečném důsledku to bylo krásné, jako všechno s Honzíkem :o). Až spolu budeme bydlet, první, co si koupíme, bude velikánská postel :o).

Pořád jsem ještě trochu nemocná. Kašlu a bolí mě v krku. Teď i hlava (tak moc jsem se zas nevyspala). A zoufale se mi nechce do školy. I když zítra jenom na pět hodin, ale stejně budu muset brzo vstávat. A moje nemoc už mi doma asi neprojde...

Nesnáším neděle. Je to ten nejhorší den, jaký může být. Ten pocit, že na druhý den budu muset vstávat (ano, nesnáším ranní vstávání) do školy a to tak dělat celých pět dnů do dalšího víkendu (a další neděle)....Aspoň, že za dva týdny jsou prázdniny.

Čím to je, že poslední dobou sem neumím napsat nic smysluplného? Musím na sobě zapracovat...

Tak už i já.  Od středy ležím doma, kuckám, smrkám, bolí mě v krku....

A nic se mi nechce. Ani číst, ani psát, ani slavit (dneska je moje poslední oslava), ani spát....Chtěla bych, ale nejde to, nemůžu usnout.

Nemůžu ani jíst. Oči by chtěly, ale sním toho málo a mám dost...

Na houby je to.

Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako teď . (Teď v osmnácti :-D)

Nevím, jestli je to tím, že se mi všechno daří....nebo tím, že jsem tak hrozně moc zamilovaná...po dvou letech vztahu stále víc a víc...

Poslouchám Dalibora Jandu a je mi tak neskutečně krásně...

Nikdo nemá tak dokonalý vztah jako MY DVA :-*

Dávno už to není láska. Je to něco tak krásného, že se to ani nedá slovy popsat...

Už napořád. Pusuuu :-*